rok 1914-1939

Kdysi býval v Habrůvce  půlláník, sedlák Kotulan, (lán - plošná míra různé velikosti, "zemský lán" činil cca 18,16 ha. ,podle velikosti pozemků byli: celoláníci, půlláníci, čtvrtláníci teď na stavení bydlí cestař Ševčík, u „Pohrabáčů“ se tam říká. Cestař koupil chalupu v r. 1904 i s kusem zahrady a pole. Veliká Kotulanova zahrada se rozděluje, část zahrady a dobré záhumenkové pole přechází na Kartousovy, část zahrady i s výměnkářským domkem je nyní Urbánkových či Rodulfových, na části zahrady postavil si řezník a hostinský Matějka novou hospodu ( před válkou v roce 1914)

v r. 1928 odešel z Habrůvky hospodský a řezník Matějka. Prohlašuje, že půjde do Brna, tam bude dělat hospodského na lepším, ale říká se také, že je prodlužen, dost ztratil prý v lomě za Novými domky, měl snad i jiné potíže v příbuzenstvu. A hospodu koupil Žanda Bábek, syn zedníka Bábka. Prodali horeckou chalupu sekáči Drahovzalovi zvanému „Kobák“, prodali i nákladní auto a převzali hospodu.

Většina zábav, při nichž hrá kapela Králova, se koná v „Obecní hospodě“, sál je tam prostornější než u Matějků, kde dominují kapely „Sakra“ nebo soubor březinský.

Chodí po dědině otec nového hospodského, zedník Bábek, stále opravující habrovské chalupy i jejich ohniště, a sděluje tajuplně při nadezdívce komínu, či omítce štítu svým vysokým, pevným hlasem: „Tož to ho vidíte, jakó hospodo hodělá v Habrůvce náš Žanda… a sál, tož povídám, daleko, šeroko takové nemajó, jaké me postavíme…

Fasádník Bábek už nekonkuruje Sotolářovi ze Stežek, staví sál. Většinou sám, s nějakým nahodilým přidavačem, mladý Žanda se točí v hospodském šenku, oprašuje židle, na které za dne málokdo sedne, ale musí být ve střehu, připraven, host i jen nahodilý se musí řádně obsloužit. A tak starý Bábek odbourává dvorní stěnu sálu, staví zdi jeho prodloužení. Zdá se, že peněz na stavu se jim nedostává, zdi staví slabší než určil mistr jedovnický Ratislav, na základech se také šetřilo. Krov nad sálem bude složitý, takovou vazbu neudělá horecký kolečkář Beránek, co dělá krovy nad kůlnami v celé dědině. Krov musí dělat tesaři dle návrhu mistra, stálo to hodně peněz.

Ale sál se dělá velký a představa obchodů a výdělků stejně velkých žene Bábka, aby přemlouval příbuzné k výpomoci. Vždyť po otevření sálu se korporace dědinské přímo pohrnou a rády budou osnovat podniky výnosné pro ně i pro hospodského. A za této vidiny sál s obtížemi, ale přece Bábci dostavěli.

A pod bohatě opentleným, lomeným stropem zahřměla královská kapela. Snad budoucnost splatí dřinu starého fasádníka… (pozn: kdyby tak věděl, jak nedávno budova skončila prodejem...)

Dřina starého fasádníka Bábka se příliš neuplatnila, svízelná doba nezaměstnanosti zpříčila velké jejich naděje, dluhy za investice se rozrostly a bábci jsou nuceni hospodu prodat. Pro syna své manželky Jaroslava Kartouse, kterou si vzal jako vdovu po padlém ve válce muži, ji vykupuje strážmistr Hrbata.

Po Bábcích zůstává hospodě jen vesnický název „Hospoda u tří Janů“ po starém Bábkovi, jeho synu i vnuku, všichni se jmenovali Jan.

Ani nové obsazení hospody není zvlášť šťastné. Mladý hospodský Kartous nemá ještě potřebné uvážlivosti, podléhá mladistvé nezkušenosti přesto, že se oženil a bylo mu pomoženo tím nemálo, jak v platbách, tak i v hospodské práci. Brzy přerostly jeho sny břehy přirozenosti, už měl i auto, i možnosti překonat normálnosti venkovského žití. A když jednou cestou z nějaké kratochvíle snad trochu i v opojení zranil jednu křtinskou ženu a přidružily se i další nepříznivé události, s jejichž řešením měl co dělat i strážmistr Hrbata, Kartous hospodu pronajímá řezníku Pepíku Hlouškovi, zvanému „Baronů“. Už dlouhá léta má pronajatý v hospodě řeznický krámek a dvorní jatka, v r. 1938 přebírá i hospodu. Všechny práce dělá se svou manželkou a mimo ní obstarává a lví část domácích zabíjaček, jichž je po celou zimu v obci dost a dost.

Píše se rok 1884, kdy dne 25. listopadu v poslední neděli po sv. Duchu byla v obci Habrůvka posvěcena nová škola podle církevních předpisů. Školu světil tehdejší kooperator Martin Sedlák, jenž měl i řeč. Tehdejší farář Bernard Pátek pro churavost nemohl se svěcení zúčastniti. Byla toho dne krutá zima a velký vítr. Náklad na stavbu nové školy byl 12000 zl. Kníže Lichtenstein dal na stavbu 9000 zl a obec Habrůvka 3000. (opravy na faře a hospodářských budovách stály 40 zl.).

V roce 1905 byla postavena obecní hospoda, nákladem 12 000 korun. (toto se uvádí v oficiálních letopisech, pravdou je, že hospoda byla v té době  1905 pouze zásadně přestavěna a upravena, bývala tam i dříve)

Obecní hospoda je nově upravená před několika léty. Je dobře vyvážená stavba se zeleně natřeným dřevěným žudrem na kamenné podezdívce, zapadá do vesnického prostředí. Nalévá tam hospodský Matějka, zvonivý jeho hlas jakoby nepatřil té pevné přitloustlé nižší postavě. Hospodu převzal po hostinském Lacinovi, který odešel na frontu. Hostinský Hrozek, dlouho tam nepobyl, zařídil si sodovkárnu ve Křtinách a hospodu předal Matějkovi, co později postavil  hospodu vlastní, na nároží přes cestu, nové stavení, výstavné, těsně před válkou budovu postavil, musel míti na to.

Světlá šenkovna teď bývá obsazena velmi málo, bývalo více hostů než začala válka, na hospodu se drželo, i když kořalka se podávala i v obchodech, zastavovali se chlapi u Pokorných, U Hejnů, u Kartousů i u Sehnalů, poseděli i tam. Před přestavbou byla Obecní hospoda taková sešlá už budova, nalévalo se za žebřinou, v šenkovně s malými nízkými okny, do r. 1905 byl na hospodě horecký Troneček, kolečkář, velký umělec dřeva, ještě za provádění přestavby naléval i v Hasickém skladišti, ale pak se věnoval své práci na kozlíku a tvoří kolečka k trakařům. Jako host se zde nyní objeví zřídka, a když, tak s kapelou jako baskřídlovák.

Stejně dlouho Jašek na obecní hospodě si nepobyl, necelé dva roky. Ve svádivém prostředí neodolává své karetní vášni, hosty obsluhuje víc jeho manželka, zatím co on ve chvílích hry sotva nachází čas k naražení sudu piva. Brzy zmizel motýlek i bílá košile, šetrná manželka neví, zda obsluhovat hosty, či držet hospodský šuplík, podnik se nevyvedl a Jašek odchází zas na práci v lese, kde výdělky jsou moc sporé, ale výdaje na reprezentaci také nevysoké.

A na hospodu přichází nový nájemce Sedlák, kolik let pracující jako řezník u Pásků ve Křtinách.

V r. 1938 se opravuje fasáda Obecní hospody, přestavuje se přístavek.

1950 Zrušen obecní hostinec a  prostory byly upraveny na kanceláře MNV,

1955 Generální oprava budovy MNV, výměna oken, fasáda.

1967 oprava budovy MNV, nová veranda a fasáda

A pokud není v Habrůvce muzika, jde mládí do josefovské hospody, u „Šimků“ se hrá a tančí každou neděli, hodně cizích hlavně brněnských trampů chodí na táboření do Josefova, na stráních tam plane hodně ohníčků vždy dlouho do sobotních nocí. Trampi v neděli zas „U Šimků“ tancují, tančí ve svém trampském odění, přijdou kluci i děvčata z Olomučan, Adamova, ba i Babic. Hostinský Šimek, zručný plechař dělá v Adamově, hospodu mu vede manželka, rád se napije a pak dělá na sále provazolezce i kouzelníka, občas i hosty vyhodí.

restaurace u simku6

restaurace u simku5

restaurace u simku4

restaurace u simku3

restaurace u simku2

restaurace u simku1

restaurace u simku7

Kartousovi, co bydlí vedle „Pohrabáčových“ koupili stavení od vdovy po hospodském Sehnalovi, co mimo hospodu také formanil. Jednou vezl do Adamova fůru nábytku, v době velkých lijáků to bylo, v ukvapenosti své nejel přes Křtiny ale Úzkým Příhonem k Josefovu a utopil se v rozvodněném Křtinském potoku, když koně se splašili v přívalu vod. Po této události vdova stavení prodala, tím hospodská koncese zanikla a Kartousovi z hospodské šalandy si zřizují kupecký krám a také sedlačí.

 u „Hejnů“  bývala  dříve taková příhonská hospoda, na „režné“ se tam zastavovali havíři, dřevaři i sedláci, hostů býval plný krám.

A poblíže černého křížku se před válkou poprvé zakouřilo z cihelného milíře a v r. 1911 zde stolař Kratochvíl nechává postavit kamennou polní pec. Mnoho cihel se tam nevypaluje, některé habrovské domy jsou z těchto dobrých, ale vcelku s velkou pracností dělaných cihel. Cihly dělal cihlář Opletal, má chaloupku pod horeckým kopcem, vysoký, pracovitý dříč, dělá cihly ve křtinské cihelně a v zimě dřevo v lese.

Pro válku je cihelna opuštěna, stolař Kratochvíl padl ve druhém roce války a vdova Karolina prodává cihelnu i pole sodovkáři Hrozkovi ze Křtin, ten má dost peněz a raději vidí v nejistém čase věc než peníze. Cihelnu nechává pustnout, pole obdělává všelijak, je to taková opuštěná štace.

Ale v cihlářské jámě, v jílu vykopaném do hloubky je po celý rok voda a Habrůvka je obec bezvodá, žádný potůček ani větší vodní stružka zde není, kluk se může vykoupat tak v „Luži“ s husami a kačenami, sedláci vozy v ní omývají a koně plaví, jiné koupání daleko, a tak opuštěná cihelna ožívá křikem kluků, co objeví, že koupání v cihlářské jamě je zlato proti „Luži“.

Sodovkář Hrozek zahynul při výbuchu a následném požáru svého lihovaru na ulici Vranovská v Brně a vdova Hrozková prodává cihlenu a polnosti bratrovi Josefu Hlouškovi. Kamenný komín byl stržen a nyní je na jeho místě terasa domu a sklep. A pokud uvidíte v základech místních domů nebo po okolních polích červený kámen, vězte, že je to zbytek vypáleného roštového/komínového kamene zčervenalého žárem.

A voda v cihlářské jámě již také zmizela, Luže se odvodnila a z velké části  zasypala. Nechal jsem jen malý kousek jako jezírko....

Tok času je neúprosný a věčná je jenom změna........nyní již stopy po cihelně nejsou vůbec patrné ale pojem cihelna a cihelňáci jsou tu stále.

Jiří Brus

cihelna1

cihelna1

praděda